03. 09. 2018, 15:00 » Perličky - Autor: Tomáš Lošťák

Záměr vybudovat profesionální hokejový klub na Jihu Spojených států původně sklidil opovržlivý posměch a byl spíše vnímán jako hodně špatný vtip. Vždyť Atlanta byla ryze fotbalové město a nouzi o fanoušky měly dokonce i sporty jako baseball a basket. Jenže Flames leckoho překvapili.

Jako důsledek otevřené války s “pirátskou" ligou WHA, byly uděleny licence pro NHL dvěma novým klubům. V prvním případě se jednalo o další klub operující v New York City s názvem Islanders. Smysl tohoto tahu byl prostý. Měl zabránit působení týmu New York Raiders z konkurenční soutěže v nově postavené hale Nassau Veterans Memorial Coliseum. Jako další strategické místo v boji o fanoušky určila liga americký Jih, konkrétně stát Georgii.

Majitelem se stal Tom Cousins, jenž vlastnil i basketbalové Atlanta Hawks. Jméno Flames je odkazem na požár v Atlantě během Americké občanské války, při němž lehlo popelem téměř celé město. Do křesla pro generálního manažera usedl Cliff Fletcher, dnes člen Hokejové síně slávy. Kormidla na střídačce se ujal Bernie Geoffrion, bývalá hvězda Montrealu Canadiens a průkopník střely “golfákem”.

Expanzivní draft proběhl 6. června 1972. Ostatní týmy si mohly ochránit dva brankáře a patnáct hráčů v poli. Přijít mohly maximálně o tři hokejisty, z nichž mohl být pouze jeden brankář. Výjimku tvořili Golden Seals, Canadiens, Flyers a Blues, kterým nehrozila ztráta gólmana, jelikož o něj přišli při rozšíření o dva roky dříve, když se k lize připojili Vancouver s Buffalem. Fletcher při draftu kladl důraz především na gólmany a v prvních dvou tazích vybral Phila Myrea a Dana Bouchrda. Konečná soupiska byla ucházející, ale nezkušená.

Do zápasového kolotoče naskočily Plameny na Long Islandu 7. října 1972, když přemohly Islanders 3:2. V domácím Omni Coliseu si Flames odbyli premiéru o týden později v nerozhodné bitvě s Buffalem za podpory vyprodaných tribun. Do poloviny sezony si vedli obstojně, kouč Geoffrion stavěl taktiku na výtečných výkonech brankářského tandemu Myre - Bouchard. Od poloviny ledna do konce základní části se však zmohli na pouhých pět vítězství a skončili na sedmém místě Západní divize, devět bodů za branami play off. Dojem z první, nováčkovské sezony byl však obstojný, umocněn srovnáním s Ostrovany, kteří skončili beznadějně poslední s pouhými třiceti body.

Do další sezony vstoupila soupiska Atlanty doplněná o čerstvou dvojku draftu Toma Lysiaka, jenž měl na hru týmu okamžitý vliv. Lysiak vyhrál interní klubové bodování a v hlasování o Calder Memorial Trophy pro nejlepšího nováčka sezony skončil druhý za obráncem Denisem Potvinem z Islanders. Při debutu v pohárových bojích však byly Plameny sfouknuty Letci z Philadelphie, když prohráli ve všech čtyřech zápasech.

V ročníku 1974-75 se v sestavě objevil jiný nováček, Eric Vail, jemuž se v hlasování o Calder Trophy podařilo zvítězit. Navzdory tomuto individuálnímu úspěchu se Atlantě nepodařilo postoupit přes brány play off. Po sezoně se z osobních důvodů rozhodl odstoupit trenér Bernie “Boom Boom” Geoffrion, jenž byl jedním z hlavních taháků pro místní diváky. Na jeho místo byl dosazen Fred Creighton, lodivod atlantského farmářského klubu Omaha Knights, jehož si hráči velmi cenili pro profesionálnější trenérský přístup.

Pod Creightonovým vedením předváděly Plameny konzistentní, ale jen lehce nadprůměrné výkony. V následujících pěti letech se Flames vždy probojovali do vyřazovací části, kde však vždy rychle shořeli jako kdysi celé město. V roce 1977 se dočkali prvního vítězství v play off, když v předkole skončili na hokejkách Los Angeles při konečném výsledku 1:2 na zápasy. Po sezoně zavítala do řad Flames opět Calder Trophy, tentokrát do rukou Willi Pletta. V prosinci 1977 bylo roztrženo duo Bouchard - Myre, mezi nimiž došlo k sváru o větší porci času na ledě. Fletcher vyřešil situaci jmenováním gólmanem číslo jedna Boucharda, zatímco Myrea vytrejdoval do St. Louis.

Vinou průměrných výkonů v dlouhodobé části a neschopností se prosadit v pohárových bojích se průměrná návštěvnost meziročně stále snižovala. Jedním z pokusů o zaplnění tribun bylo v roce 1976 zakoupení zápasových vstupenek členy městského zastupitelstva a hráči samotnými, aby je rozdali lidem. Dalším z pokusů o zatraktivnění zápasů Flames bylo angažování brankáře Jima Craiga, hrdinu Olympijských her v Lake Placid, kde s amatérským mužstvem USA dokázal porazit neporazitelnou Rudou mašinu, reprezentaci Sovětského svazu. Onen počin je dodnes znám jako “Zázrak na ledě”. Craig odchytal na jaře 1980 za Atlantu čtyři utkání. Jenže to se už Plamenům v Atlantě odpočítávaly poslední dny.

Úsilí marketingového oddělení jen paběrkovalo, hokej v Atlantě v posledních letech prostě netáhl. Omni Coliseum, jež byla domovem i pro basketbalové Hawks z NBA byla jednou z posledních arén v Severní Americe, která postrádala příjmy generující luxusní lóže. Klub nikdy neměl ani podepsanou smlouvu s žádnou televizí o vysílání přímých přenosů. Během osmiletého působení v NHL vygenerovali Flames ztrátu dvanáct milionů dolarů. To bylo pro majitele Cousinse neúnosné a rozhodl se organizaci prodat. Spekulovalo se o přesunu do Calgary, Dallasu nebo Houstonu.

Prodej se uskutečnil 21. května 1980, kdy obchodní skupina okolo Nelsona Skalbanii zaplatila do té doby nejvyšší cenu za organizaci NHL v podobě 16 milionů dolarů a okamžitě přestěhovala klub do kanadské Alberty.

Název i týmové barvy byly ponechány a proměnou prošlo jen logo. Z hořícího “A” se stalo hořící “C”. Původní znak Atlanty však z dresů Calgary nezmizel úplně. Jako odkaz na minulost organizace je ono malé hořící “A” přišité na dres alternujícím kapitánům Flames.

V Calgary se okamžitě stali číslem jedna, kde bylo vzápětí prodáno deset tisíc sezónních permanentek. Během osmdesátých let se z Plamenů stalo velmi silné mužstvo, které záhy vytvořilo velkou rivalitu s nedalekým Edmontonem. V play off 1986 byly Plameny uhašeny až v samotném finále Stanley Cupu Montrealem Canadiens. V letech 1988 a 1989 vyhráli Presidents’ Trophy pro nejlepší mužstvo základní části. Vrchol přišel na jaře 1989 v podobě vítězství ve Stanley Cupu, kdy ve finále oplatili Habs tři roky starou porážku.

V Atlantě si pak museli na nejlepší ligu světa počkat dlouhých 19 let, ale to je už jiný příběh.