Klub, který působil na pomezí teritorií Bostonu Bruins a New York Rangers, válčil 25 roků. Vyhrál mistrovský titul v dnes už neexistující lize, avšak trofej nejcennější mu zůstala zapovězena. V jeho dresu hrála celá řada legend a budoucích členů Síně slávy.

Organizace Whalers vznikla v listopadu 1971 jako člen WHA. Majiteli byli podnikatelé Howard Baldwin, John Coburn, W. Godfrey Wood a William Barnes z Nové Anglie. New England Whalers zakotvili ve městě Boston. Prvními hráči týmu byli Tom Webster z Detroitu Red Wings, obránce Ted Green z Boston Bruins, z Toronta přišli Rick Ley, Jim Dorey, Brad Selwood a do brankoviště se postavil bývalý gólman Penguins Al Smith. Vstup do soutěže se Velrybářům povedl - vyhráli základní část a poté i AVCO Trophy pro vítěze play off, když ve finále porazili Winnipeg Jets.

O svůj domácí stadion Boston Garden se dělili s klubem Boston Bruins, který byl vlastníkem haly. Whalers tak byli až na čtvrtém místě v prioritě o pořádání zápasů. Před nimi byli, přirozeně, Bruins, basketbaloví Celtics a Boston Braves z AHL. Když v aréně nebylo volno, hráli svá domácí utkání v Boston Arena. Tento stav vydržel po dva roky, poté Baldwin rozhodl, že klub přestěhuje do jiného města v rámci Nové Anglie. V nedalekém Hartfordu měla být otevřena aréna Hartford Civic Center, ale město toužilo po klubu z košíkářské American Basketball Association, což však nevyšlo, tak dostali zelenou Whalers. Na začátku sezony 1974-75 hala ještě nebyla hotová, proto pro část ročníku našli Velrybáři azyl v sousedním West Springfieldu. První utkání v nově postaveném Civic Centru se odehrálo 11. ledna 1975 před vyprodaným hledištěm. Přestože AVCO trophy už nikdy nevyhráli, patřili Whalers k nejlepším celkům WHA a nikdy nevynechali play off. V roce 1977 navíc přestoupil do týmu legendární Gordie Howe se svými dvěma syny.

Po přesunu do NHL se Velrybářům, na rozdíl od ostatních přeživších z WHA, povedlo ponechat většinu soupisky. Odešli pouze tři hráči, na které uplatnily právo jejich bývalé kluby z NHL. Když se Whalers připojili k NHL, museli na žádost Bruins, odstranit ze svého názvu “New England”, jelikož v této oblasti leží právě i město Boston. Klub byl tak přejmenován na Hartford Whalers. Se změnou názvu přišla i změna loga, kterým se stalo ikonické “W” s “H” uprostřed a ocasem velryby nahoře.

V National Hockey League však tým už tak úspěšný nebyl. Během 18 sezon postoupil pouze osmkrát do vyřazovací fáze a vyhrál pouze jedinou sérii.

První ročník vypadal slibně, když s Mikem Rogersem, Rickem Leyem, Gordiem a Markem Howeovými, Davem Keonem, Andre Lacroixem a později i Bobby Hullem postoupili do play off. Howe i Hull po sezoně ukončili své kariéry. Dalších pět let však byly vyřazovací boje Hartfordu zapovězeny. V tomto období byl navíc vyměněn, v nepříliš povedeném trejdu, Mark Howe. Dílčí úspěch přišel v letech 1985-86 a 1986-87. V prvním případě Velrybáři postoupili ze čtvrtého divizního místa a v prvním kole vyřadili první nasazený Quebec, což byla jediná vítězná série Hartfordu při působení v NHL. V dalším kole si pak Whalers vylámali zuby na pozdějších vítězích Montreal Canadiens. Následující ročník táhli Hartford za vítězstvím v divizi kapitán Ron Francis, střelec Kevin Dinneen, Ray Ferraro, obránce Ulf Samuelsson a brankář Mike Liut. V prvním kole se opět potkali s Quebecem, který jim však loňskou porážku vrátil.

Série postupů do play off trvala až do roku 1992, ale nikdy nepřešli přes první kolo. Nejblíže byli v play off 1990, když se v úvodní sérii potkali s rivalem z Bostonu a sérii dokázali natáhnout na sedm zápasů. V březnu 1991 byl Ron Francis, držitel všech ofenzivních rekordů organizace, vyměněn do Pittsburghu společně s Ulfem Samuelssonem a Grantem Jenningsem za Johna Cullena, Zarleye Zalapskiho a Jeff Parkera. Trejd to byl velmi nevyvážený a popudil všechny příznivce Whalers. Parker krátce nato utrpěl zranění, které mu ukončilo kariéru, zatímco Francis se Samuelssonem dvakrát v řadě pomohli Pittsburghu k vítězství ve Stanley Cupu. Play off 1992 bylo posledním v historii Hartfordu Whalers.

V létě 1992 nastoupil do funkce generálního manažera Brian Burke, který měl za úkol přestavbu týmu. Jako kouče najal Paula Holmgrena, bývalého trenéra Philadelphie. Prvním velkým trejdem byla výměna nadějného Bobbyho Holíka za výborného brankáře Seana Burkea. Celkový součet 58 bodů za sezonu 1992-93 byl nejhorší ze všech sezon Velrybářů. Na příštím draftu byl ze druhé pozice vybrán obránce Chris Pronger. Brian Burke vydržel na pozici GM pouze dva roky, poté přijal místo ve vedení ligy.

Ve stejném roce došlo k prodeji organizace. Nejvýše postavenými muži se stali Peter Karmanos s Thomasem Thewesem a Jimem Rutherfordem. Poslední jmenovaný usedl do manažerského křesla. Rutherford posílil tým, když podepsal Jimmyho Carsona, draftoval ceněného Jeffa O’Neilla a přivedl z Bostonu spolehlivého obránce Glena Wesleyho. Velrybáři poháněni prvním útokem ve složení Geoff Sanderson, Andrew Cassels a kapitán Pat Verbeek se v roce 1995 umístili čtyři body za branami play off. Před další sezonou GM Rutherford usoudil, že se Chris Pronger hokejově nevyvíjí podle představ a vyměnil ho do St. Louis za Brendana Shanahana, ze kterého udělal okamžitě kapitána týmu. V průběhu sezony se trenérského kormidla chopil Paul Maurice, když byl po špatném úvodu odvolán Paul Holmgren. I přes strhující závěr se parta okolo Shanahana do play off opět nekvalifikovala. V létě 1996 se Shanahan veřejně vyjádřil o jeho nespokojenosti v Hartfordu. Nelíbilo se mu hrát na tak malém trhu v klubu s nejistou budoucností. Reakcí na to, bylo stržení kapitánského céčka z jeho dresu. V zelenomodrém úboru stihnul odehrát dvě utkání nové sezony a stěhoval se do Detroitu. Za něj přišli Keith Primeau, Paul Coffey a volba v prvním kole draftu. Whalers měli dobrý začátek do sezony, když se v útoku sehráli Sanderson, Cassels, Kevin Dineen, Primeau, O’Neill a Sami Kapanen. Poté ale přišel herní úpadek, jenž znamenal pátý nepostup v řadě.

Když v roce 1994 Karmanos koupil Whalers, slíbil, že ponechá klub ve městě alespoň čtyři roky. Už však dva roky poté, frustrovaný z bídné návštěvnosti, prohlásil, že pokud se na sezonu 1996-97 neprodá alespoň 11 000 permanentek, bude se klub stěhovat. To se povedlo díky fanouškovské kampani “Zachraň velrybu”. Jednání o stavbě nové arény probíhala hladce do té doby, než přišel Karmanos s požadavkem kompenzace 45 milionů dolarů na pokrytí ztrát, které klub utrpí během tří let, než bude hala postavena. Toto bylo zamítnuto guvernérem Connecticutu, načež Karmanos nekompromisně rozhodl o přesunu. Nejprve se měl klub stěhovat do Norfolku ve Virginii a měl být přejmenován na Hampton Roads Rhinos, ale nebylo prodáno požadované množství vstupenek a chyběla adekvátní aréna. Šestého května 1997 bylo oznámeno, že se klub stěhuje do Severní Karolíny. Carolina Hurricanes, jak se klub nyní jmenuje, odehrál první dva ročníky ve městě Greensboro. Po ukončení výstavby nového stadionu se Hurikáni přesunuli do města Raleigh. Sportovním vrcholem organizace bylo dobytí Stanley Cupu v roce 2006.