Pokud se během příštího týdne Red Wings probojují do play off, prodlouží svou neuvěřitelnou sérii na třiadvacet účastí v řadě. Když se to Detroitu naposledy před 23 lety nepovedlo, tak někteří současní hráči Red Wings jako Tomáš Tatar, Tomáš Jurčo a Brian Lashoff nebyli ještě na světě.

Letošní tým Rudých křídel bojující o play off však nestojí pouze na bedrech dvojice Datsyuk, Zetterberg. Velkou zásluhu na tom, že série s největší pravděpodobností nebude letos ukončena, má především švédský zázrak Gustav Nyquist. Nejnovější klenot týmu z Michiganu přišel z nekonečné zásobárny talentů v Evropě.

Nyquist je letos pravděpodobně nejdůležitějším hráčem Detroitu a to i navzdory faktu, že zatím odehrál jen 53 utkání. V průměru dal více než jeden gól na dva zápasy a v tabulce pravdy má plusových třináct bodů. V minulosti se v NHL už objevil ve dvou předcházejících sezónách, ale teprve v této dokázal, že je dokonale připraven povýšit z AHL do NHL.

Mladý pan „Nikdo“ přichází odnikud, aby rozsvítil lampy v Detroitu. Pokud to zní povědomě, je to proto, že takhle prostě systém Red Wings funguje. Nyquist je nejnovějším produktem toho nejtrpělivějšího systému rozvoje hráčů v lize. Tam kde ostatní týmy končící na dně tabulky draftují halasně opěvovaného teenagera na prvních místech, aby spasil jejich tým, Detroit během své 23 let dlouhé série nikdy nevybíral výš než na 19 místě (Jakub Kindl 2005). Přesto v Detroitu našli způsob jak to funguje.

Jistě, tam kde se hraje play off 23 let bez přestávky se plní sedačky stadionu a do kapsy vlastníka proudí dolary. Na druhou stranu je docela těžké udržovat přísun talentů. Je to také o štěstí, nebo chcete-li o čichu. Vždyť Datsyuk a Zetterberg byli vybráni jako číslo 6 respektive 7. Ale práce nekončí tím, jakmile jsou tito hráči v organizaci. Zatímco většina týmů své první volby v draftu vhodí do vod NHL ve věku teenagerů, aby se trápili v nekvalitních týmech, Detroit nechává své nováčky v nižších soutěžích. Tam se pomalu, ale jistě vyvíjejí a čekají na to až přijde jejich čas.

To umožňuje Detroitu razit si svou vlastní cestu v NHL. Vybojuj si místo v týmu, pracuj jak nejlépe umíš a když to dokážeš, dostaneš práci na plný úvazek ve velkém týmu. To mimo jiné umožňuje Kenu Hollandovi (generální manažer Red Wings), aby měl prostor pod platovým stropem pod kontrolou. Tam kde týmy jako Edmonton Oilers platí mladé talenty na základě jejich potenciálu (Nuggent-Hopkins se brzy připojí k Eberlemu s Hallem v pobírání šestimilionového platu), Red Wigs nechávají své mladíky po většinu času jejich vstupních kontraktů v nižších ligách. Potom jim nabídnou cenově dostupnou druhou smlouvu, která nerozbije platovou strukturu klubu.

Díky tomu může Detroit podepsat své vůdce jako jsou Datsyuk a Zetterberg dlouhodobě a zároveň motivovat mladé hráče k tomu, aby do tohoto bodu také jednou dospěli.

Lze na závěr říct, že je model Red Wings dokonalý? Určitě ne. Smlouva, kterou v Detroitu podepsal Stephen Weiss, se stala pro tým z města automobilů noční můrou (čtyři body během 26 zápasů), ale zbytek týmu má relativně nízko placené kontrakty, takže Holland si jednu takovou chybu může dovolit. A pokud se fugující systém pomalého vývoje mladých hráčů v Detroitu udrží, mohou stát bokem všech těch hazardních loterií s drahými volnými agenty, jak je dobře známe z ostatních klubů NHL.