23. 11. 2013, 20:00 » Rozhovory - Autor: Michal Sobotka

Vstup Tampy Bay do letošní sezony překvapil nejednoho soupeře z Východní konference. Kombinace technických, zkušených hráčů, dobrých trenérů a solidních výkonů brankářů, je podle Natea Thompsona klíčem k úspěchu v letošní sezoně.

Thompson zodpověděl na otázky od Kathryn Tappenové (NHL.com), které se ovšem netýkají jen jeho působení v Tampě Bay. Řeč byla také o jeho životě, který v mládí trávil na Aljašce a o tom, jak se dostal do NHL.

Vyrůstal jste na Aljašce. Vynikal jste v nějakých jiných činnostech kromě hokeje?
Na Aljašce je hodně populární rybaření. Pokud bych tedy nehrál hokej, pravděpodobně bych se věnoval tomu. V zimě lyžuji a jezdím na snowboardu a samozřejmě jsme také hrávali venku hokej. Hodně mě bavil také americký fotbal. Lítal jsem po hřišti, miloval jsem tu hru. Fotbalu jsem se v podstatě věnoval až do chvíle, než jsem odešel hrát hokej do Seattlu.

Co je největší výzvou pro hokejistu, který hraje na Aljašce?
Strašně vděčím svým rodičům za to, že mě nechali hrát hokej. Když jsem vyrůstal, měli jsme velmi dobře složený tým, ve kterém jsem hrál třeba s Mattem Carlem nebo Brandonem Dubinskym. Hráli jsme spolu od mládí. Hráli jsme proti spoustě týmů a hodně jsme se nacestovali na různé turnaje. To byla naše šance, jak se zviditelnit a zlepšovat se. Dlužím svým rodičům, protože to nebylo zrovna levné a zabíralo to hodně času.

Zdá se, že se to vyplatilo, protože hrajete v NHL pravidelně. Co je klíčem k úspěchu Tampy v letošní sezoně?
Řekl bych od všeho trochu. Trenér Jon Cooper nás postavil na stejnou startovní čáru od prvního dne kempu. Máme dobrý tým, jaký jsme měli už v minulosti. Je tady několik zkušených hráčů a pak jsou tady mladí kluci, kterým se zatím daří. Všichni se navíc dobře znají s trenérem, protože pod ním hráli už v AHL. Ben Bishop je tuhle sezonu neuvěřitelný. Vždy je velké plus, když je váš brankář nejlepším hráčem. Odvádíme dobrou práci a jsme schopní se otřepat z porážek.

Kariéra pro vás vždy nebyla procházkou růžovým sadem. V roce 2003 vás Boston draftoval v šestém kole a dvakrát jste si prošel waiverem. Jednou si vás vzal New York Islanders, podruhé Tampa Bay. Bylo tehdy hodně důležité zachovat trpělivost?
Častokrát jsem byl nahoře i dole. Když jste na waiveru, je to pro vás hodně složitá pozice, zvlášť když se to stalo dvakrát. Hledal jsem se. Islanders mi dali šanci, která ale nevyšla. V Tampě jsem se ale velmi rychle usadil. Čím jsem byl starší, tím to bylo lepší. Steve Yzerman mi dal příležitost. Nyní jsem důležitou součástí týmu a moje pozice mi sedí.

Proč vám právě Tampa tolik sedla?
Dobrá otázka. Občas to prostě v týmech jako Boston nebo New York nevyjde. Důvody mohou být různé, když jste mladší, mají podobné typy hráčů. Když jsem dorazil do Tampy, tak kluci, se kterými jsem hrál, mi dali příležitost, abych uplatnil svou roli pro tým.

Steven Stamkos není jen vaším spoluhráčem, ale také dobrým kamarádem. Jaká byla vaše reakce, když jste viděl jeho zranění, které si na ledě přivodil?
Měl jsem o něj strach. Je těžké, když vidíte hráče, především jako Stammer, který se není schopen zvednout z ledu a znovu se zapojit do hry. Věděl jsem, že je něco špatně. Víc jsem se bál o něj jako o člověka než jako o hráče. V takovém případě jde prostě hokej stranou, chcete, aby hráč byl v pořádku. Bylo to hodně těžké sledovat. Ale Stammer je blázen, vůbec bych se nedivil, kdyby se vrátil dřív.

Změnila se nějak vaše role při zranění Stamkose?
Nezměnila, ale chodím na led častěji. Všichni se ho nějak snažíme nahradit. Nemůžeme se vymlouvat na to, že je Stammer zraněný. Musíme najít způsob, kterým budeme vyhrávat zápasy i bez něj.

Poslední dvě sezony jste si zahrál na mistrovství světa. Jaké to je nosit národní dres?
Je to čest. Pokaždé je to skvělý pocit, když můžete reprezentovat svou zem. Loni, když jsme získali bronz, to byl skvělý zážitek, na který nikdy nezapomenu. Je to skvělá zkušenost.

V červenci jste se oženil. Cristin Stuart, bývalá členka hokejového týmu žen na Boston College, je nyní paní Thompsonová. Je mezi vámi na ledě stále přátelský vztah?
(zasměje se) Poprvé jsme spolu byli na ledě při loňské výluce. Trochu jsme mezi sebou soutěžili. Pořád mi říkala, že už vyšla ze cviku, ale myslím si, že jí to pořád šlo. Umí výborně bruslit. Občas spolu mluvíme o hokeji, ale jsem rád, že se o něm přede mnou příliš nezmiňuje. Vtipkuje, že kvůli tomu skončila s hokejem. Ale je skvělé, když můžete říct, že vaše manželka hrála hokej.

Cristin je mimochodem také sestra vašeho bývalého spoluhráče Marka Stuarta, který teď hraje ve Winnipegu.
To je. Mezi mnou a Markem se ale na ledě nic nezměnilo. Oba jsme hodně soutěživí, takže když vyjedeme na led, nehraje roli, že jsme vlastně příbuzní. Stále hrajeme na maximum a jdeme důrazně do sebe. Ale Mark je takový od prvního dne, kdy jsem ho potkal. Bydleli jsme spolu (v Providence Bruins, AHL) a když jsme vyrazili na trénink, byli jsme schopní spolu několik hodin nemluvit, dokud jsme se zase nevrátili domů. Na ledě jsme soupeři, ovšem po zápase je všechno znovu v pořádku.

Takže 7. prosinec, kdy Winnipeg cestuje do Tampy, má v kalendáři poznamenaný celá rodina?
Přesně tak. Máma, táta i prorodiče Cristin se přijdou podívat. Pro ně je to vždycky těžké, protože nevědí, komu mají fandit. Vždy doufají, že ten zápas skončí 1:1 a já i Mark dáme gól a poté se rozhodne v nájezdech. Abychom oba měli bod, o to jim jde.

Společně s Teddym Purcellem a Ryanem Malonem jste se zapojili do Movemberu. Jak se to vyvíjí?
No, zatím to vypadá hodně zajímavě. Asi teď nejsem úplně atraktivní chlap, ale je to na dobré účely. V reportážích vidíte pokaždé z nějakého týmu někoho, kdo je do toho zapojen. Má to dobré důvody a navíc je to docela zábava, když chodíte měsíc s knírem.

Jaký byl váš moment "Vítej v NHL"?
Byl to můj první zápas za Boston, kdy jsem seděl v kabině a pamatuji si, jak za mnou přišel Zdeno Chára a řekl: "Nate, tohle je nejlepší liga. Víš už se dostat nemůžeš. Dokázal jsi to." Bylo to skvělé. Tehdy jsem si to vlastně uvědomil.

V den zápasu máš nějaké rituály?
Při oblékání vždy nejdříve nasazuji věci na levou stranu. Dělám to tak od mala. Vždycky první levá, potom pravá. Myslím, že to tak dělám i s bruslemi. Je to divné.